Ve středu vyrazily oba sedmé ročníky na plánovanou exkurzi do bývalého cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna. Už kolem deváté ráno nás vítala sympatická paní průvodkyně na nádvoří klášterního komplexu a provedla nás jednotlivými prostory areálu.
Seznámila nás s životem v klášteře, velkou zajímavostí pro žáky bylo zjištění, že cisterciáci skládali slib mlčení a dorozumívali se znakovou řečí.
Žáci měli možnost vyslechnout si zajímavou historii objektu od jeho založení v roce 1263 Přemyslem Otakarem II., pátým českým králem, neboli králem železným a zlatým, přes útrapy a destrukci během husitských válek, kdy byl klášter roku 1420 vypálen a poničen husity, až po období návratu mnichů, tedy období obnovy, rozvoje a vrcholného rozkvětu v době baroka a rokoka, za kterým následovalo v roce 1785 nečekané ukončení klášterní činnosti kvůli zrušovacímu dekretu císaře Josefa II., jenž znamenal definitivní konec zdejšího řeholního života.
Paní průvodkyně žákům vysvětlila, že budovy kláštera byly poté vydraženy krumlovskými Schwarzenbergy, kteří Zlatou Korunu pronajímali pro zcela nevhodné průmyslové provozy.
Tímto nejvíce utrpěla zejména křížová chodba, v níž byla umístěna slévárna a strojírna. Když to paní průvodkyně žákům přibližovala, zrovna jsme si původně goticky zaklenutou chodbu s následně přidanými barokními štuky prohlíželi. Z chodby obíhající tzv. rajský dvůr byl pěkný výhled na centrálně umístěnou fontánu, ze které poklidně tryskala voda. Bylo vidět, že s některými žáky ta představa, že takto krásný a klidný prostor byl dehonestován strojním provozem, pohnula, protože nesouhlasně pokývali hlavou. Byli schopni přijmout, že husité ve středověku klášter vyplenili, že klášter trpěl během třicetileté války apod., ale nebyli schopni pochopit, jak je možné, že velmi podobným způsobem k objektu přistupovali i lidé v 19. stol., tedy téměř v naší současnosti.
Paní průvodkyně osvětlila i další etapu kláštera. Zmíněné továrny byly roku 1909 zastaveny a započalo období oprav a rekonstrukcí, které pokračovalo i během 2. světové války. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášen národní kulturní památkou a nyní ho má ve správě Národní památkový ústav.
Paní průvodkyně nás postupně provedla bývalým refektářem noviců, poté jsme pokračovali do přízemí velkého konventu, tedy do hlavní klášterní budovy, kde jsme obdivovali bohatě zdobenou barokní knihovnu s mnoha vzácnými svazky, také se tu nacházel vzácný hodinový strojek. Zde nám paní průvodkyně přiblížila historii vzdělávání na Zlaté Koruně. V knihovní chodbě je vystaveno několik vzácných výukových obrazů z cyklu tzv. Zlatokorunské školy, která byla založena posledním opatem pro děti místních poddaných. Žáky zde také zaujala kopie pohřební koruny krále Přemysla Otakara II., jež byla vystavena ve vitrínce spolu s královskými pečetěmi.
Následovala prohlídka mnišské cely – tedy obytné místnosti určené pro mnichy, nato přišla na řadu prohlídka mnišské pracovny a mnišských latrín. Prošli jsme tzv. ohřívárnou, kam směli mniši v zimě dvakrát denně přijít na ohřátí. Dále jsme postoupili do velké jídelny, kde jsme se seznámili se stravovacím režimem mnichů. Poté následovala zmíněna křížová chodba s výhledem do rajského dvora.
Vrcholem prohlídky pak pro nás byla návštěva unikátní barokní lékárny v prostorách bývalé klášterní kuchyně. Součástí expozice byly zavěšené nasušené bylinky, které nádherně voněly, což velice příjemně podtrhovalo klidnou klášterní atmosféru.
Zvenčí jsme pak mohli obdivovat jedinečnou patrovou kapli Andělů strážných vyvedenou v růžové barvě. V celém areálu pak žáci mohli na různých budovách rozpoznat prvky jednotlivých stavebních slohů, podle toho, jak postupoval stavební vývoj kláštera: goticky lomená okna s okenními kružbami, renesanční psaníčka i barokní fasády a rokokové štuky.
Zlatokorunský klášter je dnes pokládán za jeden z nejcennějších komplexů gotické architektury ve střední Evropě. Těší mě, že jsme sem mohli naše žáky přivést a ukázat jim toto zvláštní místo určené k rozjímání, soustředění a modlitbám.
Přišel čas na poslední společnou fotografii a my jsme se rozloučili s klášterem, který jsme za sebou zanechali v jeho podzimním rozpoložení.
Pokračovali jsme k nedaleké Kleti, kde už na nás čekala lanová dráha, jež nás vyvezla až na vrchol. Přestože počasí bylo velice chladné a kopec se utápěl v mlze, cesta lanovkou byla právě díky této zádumčivé atmosféře unikátní. Jednotlivé sedačky se postupně ztrácely v mlze a zase se z ní vynořovaly, sluneční paprsky si prokrajovaly svou cestu mezi buky i smrky. Děti se bavily tím, že cestou vzhůru na sebe pokřikovaly a vzájemně si mizely z dohledu.
Jaké bylo naše překvapení, když nás na vrcholu Kleti čekala blankytně modrá obloha a zářivé slunce. Dali jsme si zde na chvíli pauzu, a kdo chtěl, mohl se vydat i na rozhlednu nebo se věnovat svačině. Poté bylo už naše středeční putování u konce a nás čekal návrat domů.
